Silver Elite
Of The Lakelands

Hráč: Misaki

Mikael Renarde • Muž • 27 let


Rodina:

» Otec - Justian Renarde

» Matka - Maria Sielle

» Starší bratr - Jeremie Renarde


Minulost, povaha:

Narozen do rodiny, která byla poměrně malá, protože se širším příbuzenstvem se téměř nescházeli. Dalo by se říct, že své příbuzné viděl Mik snad jen jednou za tu dobu, co si pamatuje. Boj probíhal uvnitř jejich rodiny. Spíš by se dalo říct, že malý Mik bojoval se svou rodinou, přestože byl spíše poddajný. Jeho bratr si často na něm trénoval své fyzické útoky, často říkal, že chce být silný, aby je chránil. Mik téměř vždy vyvázl se škrábanci a modřinami, a aby toho nebylo málo, zasedl si na něm postupem času i jeho otec. Nelíbila se mu totiž jeho uzavřenost a to, že nebyl jako jeho bratr. Sám od mala nesl pevný vztah ke zvířatům, což jeho bratr nijak neřešil. A tak, když vstoupila země do války s Nortou, poslal ho otec v pouhých 12 letech na frontu s dozorem jeho strýce, aby se ho jednoduše zbavil, pod zástěrkou toho, že chce, aby se Mik naučil bojovat a také, že tam dostane mnoho příležitostí ve zlepšení svých schopností. Neuběhl ani měsíc na frontě, kdy se tento chlapec cítil uvnitř téměř nešťastný a dostal se do rukou Merandusského lorda, který jeho i pár dalších zajal. Příštího dne měl být spolu s ostatními popraven. Ráno přišlo tak rychle a Mik na vlastní oči sledoval jeho osud, který ale nikdy nebyl zpečetěn. Všichni zajatí spolu s jeho strýcem, byli popraveni, ale když přišla řada na něj, na krk mu bylo uvázáno lano a téměř se pod ním zvrtla stolička, lord najednou odvolal rozkaz k popravě a dal rozkaz jiný. Toho dne unikl o vlásek smrti, ale nebyla to pro něj výhra. Dostal se přímo do rukou stejně starého, možná staršího chlapce, který si na něm trénoval své schopnosti. Stal se jeho loutkou nejspíše proto, že mysl dítěte je lehčeji ovladatelná a ovlivnitelná, a také.. animo je těžké získat za těchto časů.

Další roky v zajetí, kdy se Mik zoufale snažil nepoddávat schopnostem Zaříkávače, což je nemožné. Pomalu ztrácející se naděje, která mizí každým dnem. Nakonec uzavřel své city a emoce. Stal se něčím, co by se dalo nazvat pouhou loutkou nebo psem. Poddával se schopnostem bez jediné emoce, strachu. Začalo mu být jedno, co s ním bude. Vlastně se dost uzavřel, i když se mu Merandus rád hrabal v hlavě a dokazoval mu, že emoce stále v něm jsou. Mnohdy brečel, aniž by chtěl. Nebylo to slabostí, nýbrž proto, že ho Merandus donutil dát najevo city. Plynuly dny, kdy se Mikael stával stále uzavřenější, ale na druhou stranu poddanější, což Merandus očividně ocenil a po nějaké době mu přestal kontrolovat myšlenky. Stačilo pár chvil, kdy mu Mik byl doslova upřímný, což si Merandus potvrzoval v jeho myšlenkách. Začalo se mezi nimi budovat cosi jako důvěra Meranduse k tomuhle chlapci. V zajetí strávil pár let, než se rozhodl, že už dál nesnese být loutka. Proč přesně se tak rozhodl on sám nevěděl. Možná tu byla naděje, že jeho rodina na něj nezapomněla a vrátí se v klidu domů. Nebo, že vše začne znovu od nuly a bude to dobré. Jednoho dne se mu poštěstilo najít malý tichý kámen, na který si pomalu začal zvykat. Využil příležitosti, že mu Merandus už nečetl myšlenky. Občas jej stále kontroloval, ale možná byl jen stejně osamělý jako Mikael.

Uběhl další rok, kdy už očividně Merandus úplně, nebo téměř úplně Mikaelovi důvěřoval. Mikael byl ale odhodlaný se vydat zpátky domů. Utéct z tohohle sídla, aby už nikdy neměl takový život. Ačkoliv se přístup Meranduse od jejich prvního setkání změnil, rozhodl se obětovat tu důvěru a jejich vzájemný vztah pro něco, co ještě nevěděl, že bude naprosto zbytečné. Nejvíce k tomuto rozhodnutí vedla jedna událost, kdy si s ním nemile pohrál jiný zaříkávač ze sídla. Odchytil si Mikaela, popletl mu myšlenky, pohrál si s ním tak krutě, že Mikael na chvíli přestal věřit ve slovo Raphaëla, který ho měl na starost. A tak se rozhodl utéct. Jedné noci si Mik opravdu nasadil tichý kámen a vydal se chodbami, které už měl doslova zmapované. Bez svých schopností a bez schopností kohokoliv s ním manipulovat, se poprvé za těch několik let dostal ven ze sídla Merandusů a utekl daleko odtud. Trvalo hodně krutých dní, kdy se vydal na tuhle cestu, ale cílevědomě jí chtěl dokončit. Když konečně překročil hranice a dostal se do rukou své rodiny, otec si jej nechal předvolat jako zrádce. V ten moment pochopil, jak naivní byl celou dobu. Nic se nezměnilo. Tenkrát již bratr měl téměř větší slovo než jeho otec a oba dva se rozhodli ho v sídle nenechat ani minutu. Mikael byl svou rodinou označen za zbabělce, zrádce a vyhozen na ulici. Byl mu sebrán tichý kámen, ať si poradí s tím, co má.

Po pár letech na ulici byl nalezen Merandusem, který se ho zmocnil za války. Oba dva již vyrostli, možná se zlepšili, přežili. Ale očividně zrada Meranduse se mu nevyplatila. Když se podíval do očí známého lorda, měl strach, že je to konec. Přeci jen za zradu se platí. To, co se ale stalo nemohl čekat. Raphaël Merandus mu sice dal za vyučenou, ale nakonec se ho ujal se slovy, že tak snadno ho umřít nenechá, protože ho Mikael něčím zaujal. Svou lstivostí, chytrostí a cílevědomostí. Díky své uzavřenosti, která mu zůstala a kterou ho naučil Raphaël, se Mikael časem stal jeho věrným psem. Byla to jeho vlastní volba, ale možná náležela svědomí, které ho donutilo si vyžehlit to, co zpackal. Již stojí vždy po boku svého pána jako jeho věrný pes, splní každý jeho příkaz ať se mu líbí nebo ne, a pokud je tázán, pak řekne svůj názor nebo poradí. Nedá se říct, že v soukromí mají ti dva úplně tak odtažitý vztah jako by se zdálo na veřejnosti. A nebo jak tomu bylo, když byli oba chlapci. Něco se mezi nimi změnilo a něco zůstalo stejné. Trnitá cesta, na které občas vykvetly růže a někde zůstaly trny. Něco se změnilo, něco zůstalo. A tam někde začíná přítomnost..
Kdysi možná veselý chlapec, který se nebál ničeho. Zůstala mu ale asi jen část toho, co bývalo. Nebojí se. To, kým je teď, je v souladu s jeho minulostí. Stal se takovým, protože ho ovlivnila jeho minulost. Nikdy, opravdu nikdy na jeho tváři neuvidíte úsměv. Pokud ano, pak náleží jen jedinému člověku a to jeho pánovi. Jak je již napsáno na konci jeho minulosti, je pouhým věrným psem jednoho jediného člověka - Raphaëla Meranduse. Ačkoliv se to někomu může zdát nechutné, Mikael to tak rozhodně nevnímá. Pro něj je pocta to, jak se k němu Merandus chová a že ho nechá žít. Kdysi mu možná život vzal, ale o pár let později mu život zachránil, a tak se mu stal zavázaný. Být tím, kým pro Meranduse teď znamená, je pro něj záchrana i trest. Nikdy si nemůže být jistý, jaký další úkol dostane a kdy ho to bude stát život. Když ho Merandus zachránil z ulice, řekl mu jednu větu: "Nenechám tě umřít tak snadno", a proto vše, co prožívá, může být velká bolest a brána jako samotný trest nebo splátka pro Mikaela za jeho zradu. Ale málokdy to vnímá špatně.

Mikael je sám o sobě tichý klidný člověk. Velmi vyrovnaný, snadno potlačuje emoce a vlastně je s ním nuda. Nebo alespoň si to každý myslí. Vždy ho uvidíte jen po boku svého pána a pokud je náhodou sám, zrovna moc často se s nikým do řeči nedává. Má svoje rozkazy, svoje sliby a to vše musí splnit do posledního písmenka nebo sám se sebou nebude spokojený. V malé většině je perfekcionista a pokud něco není v naprostém pořádku, pak to v něm vyvolává nervozitu. Co opravdu nedokáže je, se ve společnosti plně uvolnit. Dost často právě okolí pozoruje a dává pozor na svého pána, aby ho nikdo neohrozil. Nedá se říct, že je přímo sluhou, jen někým, kdo by měl zemřít za něj, aby mu prodloužil život. Povahově je jeden z těch introvertů, kteří jsou schopni hlubokého myšlení. Zamýšlí se nad věcmi a dokáže plánovat, pokud je to třeba. Sice nikdy nedostal úplně nejlepší výcvik, ale to neznamená, že by své schopnosti neovládal na dobré úrovni. Není to perfektní a stále je co zdokonalovat, i přesto to ale na zabití nebo ubránění naprosto stačí. Je dobrým pozorovatelem. Většinou vždy s předstíraným nezájmem a bez jediné vyjadřované emoce ve tváři vnímá rozhovory nebo pohyby druhých. Naučil se svým způsobem číst v pohybech a výrazech tváří lidí. To se mu také velmi často osvědčilo, když potřeboval předpovědět náladu někoho a podle toho jednat. Dalo by se říct, že je takový malý pozorovatel. Je nenápadný a nikdy zrovna dvakrát nepůsobí něčím podezřele. Navíc díky jeho schopnosti, by někdo asi jen těžko podezříval mouchu bzučící kolem hlavy. Zrovna dvakrát nemá estetické cítění, a proto se obléká většinou do černé nebo nějaké jiné neutrální barvy. Barvy svého rodu už dávno nepoužívá, v podstatě se svého rodu doslova zřekl nebo doslova jeho rodina se ho zřekla, proto často je ve společnosti zařazován jako rudý. Proč by stříbrný totiž chodil po boku jiného stříbrného jako jeho sluha?

O jeho schopnostech a nadáních má 100% ponětí jen jeden jediný člověk. Jeho pán. Protože on jediný musí znát svého psa tak dobře, aby podle toho mohl zadávat příkazy a jednat. Jak již bylo zmíněno, Mikael se na veřejnosti chová jinak než v soukromí s Raphaëlem. V soukromí bývá otevřenější, nebojí se promluvit a říct svůj názor, když je tázán. Často totiž na veřejnosti jen přikyvuje nad jeho slovy a netroufne si odporovat nebo něco namítnout. Oproti veřejnosti, v soukromí bývá více otevřený. A to ne jen Raphovi, ale i novým věcem a příkazům. Proto se často nevyplácí mu cokoliv říkat na veřejnosti. On sám je totiž na veřejnosti jako ledová socha, nebo spíš doslova jako pes, který jde po boku svého pána, ale neodváží se ani ňafnout, pokud to situace nevyžaduje. Rozkazy, které dostane, se snaží vždy splnit co nejrychleji, nejefektivněji a pokud se jedná o něco ve smyslu zjištění, pak také nejpřesněji. Často se přetahuje, aby získal ještě víc a víc, až nakonec se v tom sám ztrácí a potřebuje nějaký čas na to, aby si vše, co získal, srovnal. Málokdy si něco zapisuje a pokud ano, tak většinou až zpětně, když má na to klid, jinak se mu všechno nějakým záhadným způsobem ukotví v hlavě, a pokud by Merandus chtěl, může si to kdykoliv přečíst. Vlastně je jediný, komu dokáže svou hlavu nenásilně otevřít a nechat ho se mu hrabat v myšlenkách. Což Raph ale už dávno nedělá. Většinou si vezme jen to, co zrovna potřebuje, a pak ho nechá být. I přesto, že jejich vztah na veřejnosti nevypadá zrovna příjemně, Mikael jistě ví, co od něj může čekat, čeho je schopný a často i dokáže odhadnout proč tomu tak je. Naučil se s ním komunikovat, ačkoliv někdy mu to připadá daleko těžší než když se někdo pokouší komunikovat právě s jeho osobou. S Raphaëlem má opravdu zvláštní vztah, který je na jednu stranu pevný, a na druhou stranu tak křehký, že by ho mohla zasáhnout Merandusova bolest. Protože Mik sám o sobě není zrovna ten, kdo by bolest nebo nějaké city projevoval či nějak více vnímal. Avšak bolest Meranduse, nebo jeho rozladění má vliv i na jeho malou bezvýznamnou osobu. Ať je to smutek nebo radost, vždy dokáže nějak empaticky svého pána vnímat.

Jediné, co mu zůstalo z dětství je jeho vztah ke zvířatům, díky čemuž má možná při využívání své schopnosti menší výhodu. Vztah ke zvířatům měl už jako malý kluk, kdy si radši povídal s ptáky na větvi, než vnímal hádky doma. Moc dlouho ale tuto možnost neměl, protože byl brzy poslán na frontu. V sídle Meranduse měl možnost tak akorát mluvit s brouky o svých strastech. Ke zvířatům má důvěru stejně silnou jako k Merandusovi. I když kdo ví, jestli ne o kapičku silnější. Má slabost pro psaní, což často nedává najevo před nikým, své myšlenky si totiž většinou nezapisuje. Spíš má rád psaní, při kterém nemusí přemýšlet. To znamená - fakta. Před Raphem to ale stejně skrýt nemůže, protože on to může kdykoliv v jeho hlavě najít. V jeho povaze i minulosti jsou věci, které skrývá tak dobře, že by je možná někdy ani on sám nevydoloval z koutku své mysli. Není třeba ho nutit, aby vám něco řekl. Přesto, že moc často nemluví, pak jediné slovo, které většinou řekne je Raphaël. Vždy se odkazuje na svého pána, kterému patří. Za své chyby totiž není trestán ostatními, ale buď Raphaëlem, nebo přímo sám sebou. Trest od někoho jiného by nikdy nepřijal a rozhodně by odmítal jakkoliv komunikovat nebo naopak by byl opravdu nevrlý. Znamená pro něj až příliš mnoho, co není možné nejspíš nijak vyjádřit, že se Raphaël ujímá vždy jeho trestů nebo jiných věcí a že náleží jeho život jemu. Jeho přání je zemřít rukou jediného muže. Kdyby měl zemřít v rukou někoho jiného, vzpíral by se a snažil by se tomu vyhnout ze všech sil. Nejspíš je to o nějakém pocitu uvnitř Mikaela, nikoliv o tom, co je spojuje v minulosti. O zradě a odpuštění.