Red

Hráč: kiro_ethane

Jan Bezzemek • Muž • 27 let

○  Lovec u rodu Lerolan

Rodina:

» Otec: Ruprecht Bezzemek, dřevorubec / lovec

Mučen a upálen ve stáří 55 let

» Matka: Amélie Bezzemková, služka rodu Haven

Nejspíše stále ve službách nebo mrtvá.

Věk 49 let

Povaha:

Práce. Zdá se to být něčím, co provází každého rudého každým dnem jejich života v Nortě. A pro Jana to nebylo od dětství jiné. Chodil s otcem do lesa, tehdy ještě pomalu ani neunesl otcovu těžkou sekeru v ruce a ani nevěděl jak les funguje a jak otec vybírá jednotlivé stromy k tomu, aby je pokácel. A otec ho všechno učil. Od toho, jaký strom je jaký, který si jejich pán přeje na výstavbu svých sídel a které se nehodí na nic jiného, než na zatopení v peci. Postupem času jej začal učit stopy zvěře, kam zvěř chodí pít, kde se objevuje nejčastěji a nakonec i to, jak ono zvíře zabít. Luk a šíp se staly jeho dobrými přáteli, ale sekerou se necítil dobře. Tahle práce pro něj nebyla. Začal se tedy naplno věnovat lovu jako svému řemeslu. Jeho rodina díky jeho úsilí netrpěla hlady, samozřejmě měl vždy všechnu ulovenou zvěř dodat do sídla rodu Lerolan, ale jednou za pár dní místo dvou sik či daněl, přitáhl pouze jednu. Stříbrní a jejich napudrované nosy. I když ve škole do něj hučeli cosi o tom, že by je měli adorovat a že sloužit Stříbrným je pro rudého nejvyšší čest, které kdy může dosáhnout. Milovat, uctívat a sloužit. Tohle už tehdy mladému chlapci připadala jako hloupost, snad i díky příběhům jeho otce a matky o tom, jak skončili jejich rodiče. Otcům otec byl odveden do nějaké války, kde zemřel. Jeho žena se upracovala, jelikož Stříbrná u které dělala považovala rudé za míně než odpad. Otec matky pracoval v dole. Když se jednou zranil tak, že nemohl už dál pracovat Stříbrný co právě byl na místě jej nechal vrhnout do slepé štoly. O její matce nikdy neslyšel, matka se vždy rozplakala a odešla pryč.

Brzy jej to téma přestalo hlodat a pochopil. Otec už v jeho mladých letech spolupracoval s odbojem a jeho matka mu sem tam přinášela informace, tedy do doby co na jednu dívku, služku co sloužila teprve pár měsíců přitáhli strážní zmlácenou, s hromadou ran a bez jazyka. Matku poslali ten svinec v sále uklidit a dívku už v životě neviděla. Od té doby se s otcem rozhádali. On pořád chtěl podporovat odboj, chtěl být svobodný, nemuset se třást kdykoliv projde okolo jeden z těch namyšlenců. Matka se bála, že jej zabijí, stejně jako mě a jí. Že nás všechny pověsí někde v lesích. Často když chodila z panství domů lesem, potkávala ty, které chytli a pověsili. Bez soudu a milosti. Někdo odmítl zaplatit daně, někdo výpalné, někdo donášel odboji a někdo byl i jeho součástí. Tohle nebyl svět, kde by chtěl Jan pro svoje děti. I když jeho matka protestovala, otec jej jednou vzal sebou. Jan šel dobrovolně, chtěl něco změnit, chtěl přispět a bojovat jak za svobodu ostatních, tak za svou vlastní. Když se vrátili za tmy domu, jeho matka nikde nebyla. Nenechala za sebou nic, rozloučení, stopu kam šla. Nic. Prostě byla pryč. Otce to bolelo a nejspíš jí to nikdy v životě neodpustil. Přestal chodit do lesa. Přestal pracovat, lovit, jedl jen z donucení a pouze pár soust. Tohle pokračovalo týdny. Každý den Jan vyrážel na lov a snažil si zapamatovat postup stráží, Jejich pohyb a střídaní služeb nebo v jakých počtech jsou. Cokoliv by se mohlo hodit odboji. Jako lovec se uměl chovat nenápadně, kdyby to neuměl nic by neulovil a už by byl dávno mrtvý. Několikrát se to už málem stalo, když se tiskl ke stromu a tajil dech, když se pod ním pohybovali hlídky.

Jednou ale udělal chybu. Velkou chybu. Nedal si pozor a nevšiml si, že sám je sledován, možná za to mohla jeho ego, že jej ještě nikdo nikdy nechytil a tudíž si připadal neviditelný, nejlepší. Zbrklost, když si nedal pozor kam šlape, jak se pohybují stíny a odkud vane vítr. Skutečnost, že je sledován ignoroval až do chvilky, kdy se jednoho dne vracel do otcovy chaty. Hořela. Louka i přilehlý les žhnuli a onom šílenství viděl postavu. Připoutanou ke stromu a prosící o pomoc. Snažil se k němu dostat, ale nemohl se k němu přiblížit, žár byl moc silný. Tak jako tak, nebylo možné jeho jediného rodiče zachránit. S pohledem na bezvládné tělo, hořící les se rozhodl utéct. Co jiného mohl udělat ? Zavést je k odboji ? Do vesnice aby i ta skončila v plamenech ? Utekl, snažil se utíkat co nejdále jen mohl. Nemohl spát. Pořád viděl otce hořet. Zavřít oči, byť jen na moment znamenalo odporné noční můry. Začal pít. Nejdříve to bylo jen pár panáků, pak to přešlo v lahev. Stal se z něj žebrák. Nezaměstnaný pobuda. Jeho jediná památka na časy minulé byl luk a toulec s pár šípy. Smutný to konec říkal si. Sedával na rohu, v nějakém městě, jediné co věděl a nebo v to doufal bylo, který rod to zde ovládá a to, že tady snad o něm nikdo neví. Sledoval lidi a jako by si v hlavě psal vlastní příběhy o každém kolemjdoucím. Tamhle pobuda dostat do čuňu, protože neměl na útratu v hospodě, tahle ženská nese květiny na hrob, kupec co je obírán o to málo co si vydělal. Strážní bezohledně srážející rudé, protože oni přesto, že jsou rudí, slouží naším Bohům. Stříbrným. Sráčům. Hajzlům co jen berou lidem životy. A jak prozatím jeho příběh končí ? Každým dnem v něm rostl vztek. Vztek při tom co viděl, na jeho otce, domov. Nějakou dobu to trvalo, ale uchytil se u rodu Lerolan. Jak jinak, než jako lovec. To předci bylo jeho povolání. A co dělal ve volném čase ? Když nebyl zrovna v lese ? Když jej nikdo neměl na očích ? Vlastně nic nového, jen to čemu ho učil otec. Pomáhal lidem. Pomáhal odboji. A dá se i říct, že pomáhal sobě. Z mladého, nezkušeného chlapce se stal muž. Někdy nemá čistou hlavu, někdy je vznětlivý až až, neklidný jako koruny stromů při silném větru. Někdy jej neuslyšíte promluvit dny. Jindy dokáže vyslechnout každého, pobavit i poradit. Je ochotný a milý, tak jak jej učila jeho matka. Jediné s čím můžete počítat, je ale jeho nenávist a chuť udělat cokoliv proto, aby ti, co mají stříbrnou lžičku v zadku poznali, co je čeká.